Jedle bělokorá (Abies alba)

je vysoký statný jehličnatý strom s kuželovitou až válcovitou korunou, jediný středoevropský zástupce rodu jedle. Ve střední Evropě roste v horských a podhorských lesích, společně s bukem vytváří nyní již vzácné bukojedlové lesy. Své optimum má v 5. lesním vegetačním stupni (LVS) na bohatých stanovištích živné řady. Pozůstatky původních bukojedlových porostů se vyskytují např. v pralese Mionší v Beskydech.

Velmi vysoký strom (až 65 m) s válcovitým rovným kmenem o průměru až 2 m. Koruna je v mládí kuželovitá, později válcovitá, na vrcholu ve vyšším věku zploštělá (tzv. čapí hnízdo). Kůra je hladká, většinou světle šedá, ve stáří tvoří tmavší, rozpukanou borku. Při uvolnění ze zápoje často vyráží na kmeni bočním výhony ze spících pupenů, tzv. „vlky“.

Letorosty šedé, jemně plstnaté. Pupeny špičatě vejčité, hnědé, bez pryskyřice. Jehlice 2–3 cm dlouhé, ploché, na svrchní straně leskle temně zelené, na rubu s dvěma lesklými proužky (průduchy). U starších větví jsou dvouřadě zkroucené, u plodonosných větví kryjí větvičku i shora.

Šišky jsou vzpřímené, 10–20 cm dlouhé, 3–5 cm široké, válcovité, nahoře zaoblené. Dozrávají během září a rozpadají se na stromech: jejich šupiny opadávají a na stromech zůstávají pouze vřetena. Trojhranná semena (8–11 mm dlouhá, 3–5 mm široká) mají neopadavé křídlo.

Jedle bělokorá je relativně pomalu rostoucí jehličnan, kterému nejvíce vyhovuje vlhká, dobře propustná a mírně kyselá půda.